ZKOUŠKY, KOLOKVIA A DALŠÍ SRANDY

Ahoj všichni,

takřka polovina ledna, většina studentů ve stresu, zkouškový období v plném proudu (sám jsem zrovna včera jednu zkoušku dělal), a tak jsem se rozhodl vás trošku uvést do tématu ukončení předmětů a následného hodnocení. Zkouška jako taková je totiž pouze jedním typem, jak se dá daný předmět ukončit.

Z prvního stupně základní školy jsme byli všichni zvyklý na vysvědčení plné číselných známek (od jedničky pro ty bystřejší, až po pětku pro ty méně). Druhý stupeň a střední školy fungují podobně, jen místo čísel obdrží žák hodnocení slovní, které charakterizuje danou známku - výborný, chvalitebný… to však sami dobře víte. Co ale možná nevíte, tak že na vysoké škole – pravděpodobně za účelem vnést do toho ještě větší zmatek – se hodnotí nejen jinak než na základní škole, ale i jinak než na školách středních.

Český jazyk, matematika, biologie atp. končili stejně. Známkou, popř. slovním hodnocením. Nehledě na předmět, nehledě na náročnost. Na vysoké škole jsou předměty různé, a proto i různě končí. Nejčastěji se člověk setká se zkouškou, takže např. v prvním semestru u nás má člověk 4 zkoušky. Konkrétně se jedná o zkoušku z Obecných právních dějin, Sociologie práva, Státovědy a (slovutné) Teorie práva.

Teď trošku oklikou: pokud chcete dělat závěrečný zkoušky k získání řidičáku, musíte nejdřív absolvovat několik jízd, popř. teorii v autoškole. Podobně to funguje na vysoké. Abyste vůbec mohli ke zkoušce, musíte z daného předmětu získat tzv. zápočet (zápočťák, zápich). Zápočet získává student různě, záleží na požadavcích vyučujícího. Nejčastěji se jedná o písemku, test, prezentaci na určité téma, seminární práci, průběžnou aktivitu na seminářích, popř. nějakou kombinaci z výše uvedeného.

Jakmile student splní požadavky k získání zápočtu, má dveře na zkoušku otevřený. Zkouška samotná má pak formu buďto ústní, písemnou, anebo kombinovanou (písemná zkouška, pokud člověk uspěje, tak jde za odměnu na ústní, jupí!). No a jaký je teda to hodnocení?! Ten, kdo se poctivě učil a připravoval (nebo se sice zas tak moc neučil, ale je od přírody šťastlivec) spokojeně odchází většinou s Áčkem, Béčkem nebo Céčkem. Kdo se učil míň, nepřipravoval se, nebo prostě jenom štěstí neměl, dostává většinou Déčko, Éčko, popř. Fko.

A teď pozor! Hranice mezi Éčkem a Fkem je velice důležitá. Odděluje totiž (čistě objektivně) úspěšné hodnocení od toho neúspěšného. A až E = student zkoušku zvládl a může se poplácat po zádech, F = student zkoušku nezvládl - a ačkoli se samozřejmě může po zádech poplácat taky - musí bohužel zároveň zkoušku opakovat :(

Další způsob, jak může předmět končit je kolokvium. Říká se, že kolokvium je „něco mezi zkouškou a zápočtem“. Může stejně jako zápočet nabývat několika možných forem. Já psal jako kolokvium písemku, seminárku, a v jednom mém předmětu mělo kolokvium formu ústního zkoušení. Kolokvium nekončí známkou jako zkouška, ale pouze hodnocením P (prospěl) nebo N (neprospěl).

Věřím, že jsem vám ukončování a hodnocení předmětů trošku přiblížil. Není se čeho bát, vyučující daného předmětu vám vždy přesně popíše, jak se který předmět ukončuje a co od vás bude vyžadováno. Po samotném zápočtu, zkoušce nebo kolokviu už pak sami snadno poznáte, jestli jste byli úspěšní nebo ne – zelené nebo červené políčko v ISu (viz. Slovníček) totiž mluví za vše.